Doporučuji Vám nový, nadherný, internetový prohlížeč - Vivaldi Vivaldi - Prohlížeč pro naše přátele

Fraktur- und Kurrentſchrift

Dlouhé s - ſ

"Dlouhé s" má svůj původ v semiuniciálkách 5. - 8. století, která představuje začátek dalšího vývoje od antické, latinské majuskule (velkých písmen) v minuskuli (malá písmena) a je tedy podstatně starší než "kulaté, koncove s", které je tedy speciálním tvarem vzniklým asi v 11. stoleží, nikoli s dlouhé. Jedná se o typografickou variantu písmene "s" nebo-li lingvisticticky rečeno: je to postavením podmíněná, alografická varianta grafému "s". Písmeno "s" se nyní používá jako velké s stejně jako malé v podobě dlouhého s.

V textech, ve kterých je použito, se píše na místě grafému "s" na začátku a uprostřed slabiky. Ve fraktuře musí být ſ použito na správném místě. V antikvě může být používáno a dříve také bylo používáno ve všech románských stejně jako německých, anglických, holandských, západoslovankých a skandinávských podobách písma.

Rozlišování mezi dlouhým a kulatým s ztráci v sazbě antikvy od 18. století na významu. V německé fraktuře zůstalo naproti tomu dodneška spoluutvářejícím znakem. Ve francouzských textech přestalo být dlouhé s obvýklé s nástupem francouzské revoluce.

V následujících letech začíná mizet v sazbě antikvy také v německých textech, ale ve dvou fázích. Zatímco už počátkem 19. století je na začátku a uprostřed slabiky psáno jako kulaté s, zůstává na konci slabiky jako část dvojitého s v podobě ſ (např. Fluſs) nejprve zachováno. Asi v polovině století také dvojité s v této pozici psáno jako ss tedy (Fluss). Toto dvojité s je ale kolem roku 1900 nahrazeno ostrým s - ß odpovídající ligatuře ſʒ ve fraktuře. Ojediněle předbíhají knihy trend, už v roce 1811 lze najít dílo hraběte von Buquoz, které používá pouze "ss", zatímco ostatní se mu brání. Ročně vycházející Berliner Astronomische Jahrbuch píše například ſ s až do roku 1910, aby pak 1911 náhle přešla k ß. Roku 1915 DUDEN vysvětluje, že používání ſ je v antikvě nepřípustné.

Zdánlivé "hs" v rukopisech

Někdy se můžete v rukopise či jméně setkat s kombinací kurentem psaného "h" a s. Tento způsob psaní byl později přejat i tiskem. U zdánlivě kuretem psaného "h" se ale ve skutečnosti jedná o latinské dlouhé s. Tím, že toto dlouhé s bylo často písařem psáno jedním tahem, vznikly nahoře a dole malé smyčky a takto vznilý znak se silně podobá kurentem psanému "h". Zdánlivé "hs" je tedy ve skutečnosti spojením dlouhého a kulatého s: ſ s. Na tento pár znaků je třeba pohlížet jako na předchudce znaku ß.

Jméno jako Weihs je tedy ve skutečnosti: Weiſs, Weiß nebo v antikvě Weiß nebo Weiss.

Je třeba poznamenat, že jména se nemusí řídit pravopisnými pravidly. Takže v podstatě špatný způsob psaní může být zachován také v listinách. V žádném případě není možné ve fraktuře či kurentu příjmout psaní se dvěma koncovými, kulatými "s" za sebou. "ss" by bylo, dokonce i ve jménech, naprosto ahistorické, protože koncové, kulaté "s", by nebylo koncovým, kdyby jím slovo skutečně nekončilo.

Při přepisu jmen, která jsou v latince psána se dvěma s, do fraktury či kurentu, může být dvojité "s" psáno buď jako ß, nebo, pokud je kladen důraz na přesné znázornění dvojitého s, jako ſ s. Psani jako "ss" nikdy není správné. Neuss, Voss, Weiss, Gross, Grossmann se mohou v německém písmu psát buď jako: Neuß, Voß, Weiß, Groß, Großmann nebo jako: Neuſs, Voſs, Weiſs, Groſs, Groſsmann.

Vznik ostrého s: ß

Z části teprve 20. století do latinky přejaté, malé písmeno ß vzešlo z ligatury dlouhého ſ a ʒ. Od 16. století ale existovala také ligatura dlouhého ſ a kulatého s.

ſs ale není nějakou novinkou. Ligatura ſs byla 1879 - 1901 v Rakousku součástí úředně stanoveného pravopisu.

Pravopis ſs na konci slova je kromě toho jedinou možností pro ty kteří chtějí psát německým písmem a přitom chtějí nebo musí respektovat nová úřední pravidla.

Kódování